Uprostřed dvou starých životů

Tak rychlý příspěvek, není to fantasy povídka ale líčení děje :)
Opět budu ráda za jakékoliv názory.

Uprostřed dvou starých životů

Sedím v křesle na terase, prohlížím si zahradu a píšu..
Převážná většina tvorů na této planetě má místo kam se vždy rádo vrátí. Místo na které když si vzpomenete vykouzlí se vám opravdový úsměv na tváři, místo ke kterému se vážou jen dobré vzpomínky, tak jako se k měsíci vážou hvězdy. Místo na kterém vás přejde smutek.
Pro někoho je to luxusní restaurace, vlak, pódium kde na Vás hledí upřeně tisíce zvědavých očí, hokejový stadion kde vám vře napětím krev  v žilách, opuštěná lavička v parku osvětlující jen pouliční lampa, místo na skále odkud vidíte jako pták,  tichý les vonící po hřibech, knihovna plná starých knih a záhad, objetí vaší milující mámy ... může to být místo jakékoliv. Dlouze jsem přemýšlela jaké místo je to mé. Moje zvědavá mysl směřovala někam do přírody,  nevěděla jsem zda to bude molo u moře, kde se Sluneční paprsky opírají  do každého koutku vašeho těla a vy posloucháte jak voda naráží do kamenu opodál, nebo osamocené jezero uprostřed lesa, ke kterému vede cestička ze dřeva uprostřed bažin, všude je mrtvolné ticho a vy slyšíte jen tlukot svého srdce, nebo snad vysoká skála, ze které je krásný výhled ale při pohledu dolů se mi otočí žaludek aby se na to nemusel dívat ?
Žádné nebylo to pravé..
Zamýšlím se nad dnešním uspěchaným světem, málo kdo se pozastaví nad  krásou krajiny,  ze které se tají dech, nad pravým uměním.. Celý svět někam spěchá, málo kdo doopravdy žije svůj život, lidé spíše jen přežívají ode dne ke dni, a až na smrtelném loži, pokrytými rudými růžemi,  si uvědomí, že nežili tak jak chtěli. Smutná pravda je že člověk tak nemůže žít  pořád ale když má možnost měl by se jí pevně chytnout a udělat pro to vše. 
Všichni máme své hodiny, které když se narodíme jsou nové, plně funkční a oplývají nebeskou krásou, postupem času stárnou hodiny s námi. A když na nich plyne rychle náš poslední čas, jako zrnka písku v přesýpacích hodinách, mají vymlácené sklo, minutová ručička přestává fungovat a my máme opustit tento svět,  už je pozdě cokoliv změnit.
Mezitím co jsem přemýšlela nad dnešním světem, mi došlo že pro své štěstí  nemusím chodit až na kraj světa. Mám ho přímo před sebou. Většinou když člověk něco hledá má to přímo před sebou, jenže je zaslepený kdo ví čím, a tak hledá všude jinde.
Vidím dva už bohužel staré stromy, nesoucí v létě plody ovoce. Mezi nimi je natažený kus látky připevněný na seschlých větvích lanem, které je stále silné  ačkoliv z něj trčí malé nitky.  Její barva už není čistě bílá jako čerstvě napadený sníh, nyní je zašedlá  a smutná. To jí na kráse ale nijak neubírá.
Když si do ní lehnu v létě, a zahledím se nahoru, vidím zelenou oblohu tvořenou listy ve tvaru srdíček. Nad nimi vidím bledě modrou oblohu, po které klidně plují mráčky různých tvarů, jako spokojené rybky v rybníku. Houpu ze strany na stranu, v ruce držím knihu, a když se nabažím pohledu do výše, dám se do čtení.  Když nemám chuť si číst tak píšu příběhy a nebo jen poslouchám hudbu. Moje tichá přítelkyně mě vždy vyslechne když mě něco trápí.
Na podzim kdy je krajina krásně barevná, a chystá se k hlubokému spánku, se teple obléknu a jdu se rozloučit. Nyní vidím oranžové, žluté, červené a hnědé listy jak ladně dopadají na již ztvrdlou zem.
Vidím odlétat ptáky za hřejivým Sluncem, a cítím jak mě objal  sychravý vítr.
Naposledy se zhoupnu, na tomto místě jsem vždy spokojená.
"Brzy na viděnou má drahá, uvidíme se opět na jaře".
Složím houpací síť a odnesu ji s sebou do domu kde se společně ohřejeme teplým čajem, který na mě už z dálky mává.