Měla k ní být i fotky, ale bohužel to nevyšlo.. tak k příští třeba :)
Budu ráda když mi napíšete svůj názor, jakýkoliv.
Studené sluneční paprsky dopadají na mé bledé tváře a já
procitám z dlouhého bezvědomí. Otevírám své zarudlé oči pláčem a zjišťuji že
skoro v rouše Evině ležím na promrzlé půdě zahalena jen podzimními vločkami,
snášejícími se ladně k usínající Matce Zemi.
Podzimní krajina ve mě vyvolává hřejivý pocit u srdce, moje duše je naplněna
klidem. Kolem mě jsou poházené vytržené
listy z k knihy a milostné dopisy. Opodál v mechu je zabořena rozbitá skleněná
lahvička se zbytkem černé tekutiny a
porcelánová konvička na čaj, ačkoliv prasknutá v půli a bez ucha.
Konvička bez ucha je jako člověk bez úst.
Vytržené listy jsou z Malého prince.
Přála bych si být ochočená.
List s "kloboukem" je pomačkaný a jeho rohy jsou
sežehnuty ohněm páchnoucím po síře. I přesto že mé srdce oplývá klidem moje tělo
je na pokraji sil, nenávistný chlad se prodírá mým tělem až k srdci
samotnému. Chce ho získat jen pro sebe a
navždy zničit.
Neutuchající bolest
cítím v každé buňce svého těla . Moje zimou ztuhlé končetiny neposlouchají příkazy,
které udává otupělý mozek. Nemám sebemenší sílu se zvednout. Bezmocně
ležím v nesnesitelné agonii a čekám.. ve
vzduchu se vznáší otázka na kterou se bojím pomyslet. Přijde vysvobození nebo věčná
zkáza ? V hlubokém lese se ozývá soví houkání , které varuje les před
přicházejícím nebezpečím. Cítím jak mi horká krev tuhne v žilách, prosvítající
skrze bledou kůži. Připadám si jako by mé tělo bylo mrtvé, prolézali mnou červi
a havrani se chystali na báječnou hostinu.
Zbývala mi jen duše, která se nechtěla vzdát. Ačkoliv i ona věděla že
brzy nastane konec.
Krajina byla krásně barevná, stromům se zabarvily letní
šaty, které pomalu svlékaly a nechaly tiše spadnout na zem. Zdáli se ozývalo
skučení větru, které mi připadalo jako nářek dalších podzimních dívek. Snažím
se zvednout, ale kořeny stromů mě pevně chytly
a nechtěly pustit. Dokud jsem mohla ještě přemýšlet chtěla jsem
vzpomínat na šťastné chvíle.
Vrátila jsem se doby kdy Slunce bylo nejvýš a jeho teplé paprsky ohřívaly zemi, zvířata, rostliny. Z liščí nory vylezla malinká mláďata, která měla celý život před sebou. O kousek dál v zeleném mechu s posledním výdechem, zavřel navždy své temné oči jelen. Ptáčci cvrlikali nebeské ódy a poletovali sem a tam. Seděla jsem pod starou lípou a pozorovala krajinu odrážející se na studené hladině rybníka přede mnou.
Moje spřízněná duše byla se mnou. Něžně mě držela za ruku a předčítala své neskonale krásné básně. Při čtení jsem pozorovala jizvy na jejích třesoucích se rukou, při kterých mě bolelo srdce jen když jsem je viděla. Zahnala jsem minulost a věnovala se přítomnosti. S ní jsem byla šťastná a mé srdce úplné. Nic mi nechybělo. Moje rusovláska byla perfektní a já díky ni také. Jednoho deštivého dne se ale vše změnilo, přišel si pro ni temný anděl a odvedl ji. Jediná a opravdová láska mého života podlehla bolesti sžírající její ubohé srdíčko, které jsem nebyla schopna svojí láskou zachránit a i přes velkou snahu. Zbyl mi po ní jen tupý předmět s ostrými hranami, krásné a bolestivé vzpomínky, milostné dopisy a díra v srdci, která se každým dnem bez ní zvětšovala..
Vrátila jsem se doby kdy Slunce bylo nejvýš a jeho teplé paprsky ohřívaly zemi, zvířata, rostliny. Z liščí nory vylezla malinká mláďata, která měla celý život před sebou. O kousek dál v zeleném mechu s posledním výdechem, zavřel navždy své temné oči jelen. Ptáčci cvrlikali nebeské ódy a poletovali sem a tam. Seděla jsem pod starou lípou a pozorovala krajinu odrážející se na studené hladině rybníka přede mnou.
Moje spřízněná duše byla se mnou. Něžně mě držela za ruku a předčítala své neskonale krásné básně. Při čtení jsem pozorovala jizvy na jejích třesoucích se rukou, při kterých mě bolelo srdce jen když jsem je viděla. Zahnala jsem minulost a věnovala se přítomnosti. S ní jsem byla šťastná a mé srdce úplné. Nic mi nechybělo. Moje rusovláska byla perfektní a já díky ni také. Jednoho deštivého dne se ale vše změnilo, přišel si pro ni temný anděl a odvedl ji. Jediná a opravdová láska mého života podlehla bolesti sžírající její ubohé srdíčko, které jsem nebyla schopna svojí láskou zachránit a i přes velkou snahu. Zbyl mi po ní jen tupý předmět s ostrými hranami, krásné a bolestivé vzpomínky, milostné dopisy a díra v srdci, která se každým dnem bez ní zvětšovala..
Dlouhé hluboké vlčí zavití mě vytrhlo z mého blouznění a
vrátilo zpět do kruté reality. Hořký pláč se mi dere z očí při uvědomění si
skutečnosti. Na mé vyčerpané tělo dopadají studené slzy Matky
přírody.
Můj čas nastal.
Najednou vidím vše rozmazaně a nejsem schopna zaostřit. Snažím se nadechnout, s
velkými bolestmi se mi do plic dostává trocha kyslíku. Jed se dostal do poslední fáze účinku. S
velkou námahou a odhodláním se nějak snažím dostat k jezeru. Jeho klidnou hladinu
osvětluje svit Luny, a já s vypětím všech svých už posledních sil se postavím
na nohy. Prsty na noze zjišťuji že voda je chladná , stejně jako bude mé
srdce. Zlověstné jezero mi otevírá svoji
pekelnou bránu, rozhodnuta vcházím
dovnitř ledového pekla. Havran sedící na stromě vše sleduje, s mým posledním
vydechnutím zakrákorá což mi v uších zní jako slavné "nevermore" , a hladina
vody se nade mnou navždy uzavírá..
Potkáme se v pekle má lásko... poslední myšlenka mého mozku.