Podzimní chuť jedu

Zdravím, dnes máte možnost si přečíst moji povídku, dá se říci že první takhle publikovanou na netu.
Měla k ní být i fotky, ale bohužel to nevyšlo.. tak k příští třeba :)
Budu ráda když mi napíšete svůj názor, jakýkoliv.

Studené sluneční paprsky dopadají na mé bledé tváře a já procitám z dlouhého bezvědomí. Otevírám své zarudlé oči pláčem a zjišťuji že skoro v rouše Evině ležím na promrzlé půdě zahalena jen podzimními vločkami, snášejícími se ladně k usínající  Matce Zemi. Podzimní krajina ve mě vyvolává hřejivý pocit u srdce, moje duše je naplněna klidem.  Kolem mě jsou poházené vytržené listy z k knihy a milostné dopisy. Opodál v mechu je zabořena rozbitá skleněná lahvička se zbytkem černé tekutiny a  porcelánová konvička na čaj, ačkoliv prasknutá v půli a bez ucha. Konvička bez ucha je jako člověk bez úst.  Vytržené listy jsou z Malého prince.  Přála bych si být ochočená.

List s "kloboukem" je pomačkaný a jeho rohy jsou sežehnuty ohněm páchnoucím po síře. I přesto že mé srdce oplývá klidem moje tělo je na pokraji sil, nenávistný chlad se prodírá mým tělem až k srdci samotnému.  Chce ho získat jen pro sebe a navždy zničit.

   Neutuchající bolest cítím v každé buňce svého těla . Moje zimou ztuhlé končetiny neposlouchají příkazy, které udává otupělý mozek. Nemám sebemenší sílu se zvednout. Bezmocně ležím  v nesnesitelné agonii a čekám.. ve vzduchu se vznáší otázka na kterou se bojím pomyslet. Přijde vysvobození nebo věčná zkáza ? V hlubokém lese se ozývá soví houkání , které varuje les před přicházejícím nebezpečím. Cítím jak mi horká krev tuhne v žilách, prosvítající skrze bledou kůži. Připadám si jako by mé tělo bylo mrtvé, prolézali mnou červi a havrani se chystali na báječnou hostinu.  Zbývala mi jen duše, která se nechtěla vzdát. Ačkoliv i ona věděla že brzy nastane konec.

   Krajina byla krásně barevná, stromům se zabarvily letní šaty, které pomalu svlékaly a nechaly tiše spadnout na zem. Zdáli se ozývalo skučení větru, které mi připadalo jako nářek dalších podzimních dívek. Snažím se zvednout, ale kořeny stromů mě pevně chytly  a nechtěly pustit. Dokud jsem mohla ještě přemýšlet chtěla jsem vzpomínat na šťastné chvíle.
   Vrátila jsem se doby kdy Slunce bylo nejvýš a jeho teplé paprsky ohřívaly zemi, zvířata, rostliny.  Z liščí nory vylezla malinká mláďata, která měla celý život před sebou.  O kousek dál v zeleném mechu s posledním výdechem, zavřel navždy své temné oči jelen. Ptáčci cvrlikali nebeské ódy a poletovali sem a tam. Seděla jsem pod starou lípou a pozorovala krajinu odrážející se na studené hladině rybníka přede mnou.
Moje spřízněná duše byla se mnou.  Něžně mě držela za ruku a předčítala své neskonale krásné básně. Při čtení jsem pozorovala jizvy na jejích třesoucích se rukou, při kterých mě bolelo srdce jen když jsem je viděla.  Zahnala jsem minulost a věnovala se přítomnosti.  S ní jsem byla šťastná a mé srdce úplné.  Nic mi nechybělo.  Moje rusovláska byla perfektní a já díky ni také.  Jednoho deštivého dne se ale vše změnilo, přišel si pro ni temný anděl a odvedl ji. Jediná a opravdová láska mého života podlehla bolesti sžírající její ubohé srdíčko, které jsem nebyla schopna svojí láskou zachránit a i přes velkou snahu.  Zbyl mi po ní jen tupý předmět s ostrými hranami, krásné a bolestivé vzpomínky, milostné dopisy a díra v srdci,  která se každým dnem bez ní zvětšovala..

  Dlouhé hluboké vlčí zavití mě vytrhlo z mého blouznění a vrátilo zpět do kruté reality. Hořký pláč se mi dere z očí při uvědomění si skutečnosti. Na mé vyčerpané tělo dopadají studené slzy Matky přírody.  

Můj čas nastal.

  Najednou vidím vše rozmazaně a nejsem schopna zaostřit. Snažím se nadechnout, s velkými bolestmi se mi do plic dostává trocha kyslíku.  Jed se dostal do poslední fáze účinku. S velkou námahou a odhodláním se nějak snažím dostat k jezeru. Jeho klidnou hladinu osvětluje svit Luny, a já s vypětím všech svých už posledních sil se postavím na nohy. Prsty na noze zjišťuji že voda je chladná , stejně jako bude mé srdce.  Zlověstné jezero mi otevírá svoji pekelnou bránu,  rozhodnuta vcházím dovnitř ledového pekla. Havran sedící na stromě vše sleduje, s mým posledním vydechnutím zakrákorá což mi v uších zní jako slavné "nevermore" , a hladina vody se nade mnou navždy uzavírá..

Potkáme se v pekle má lásko... poslední myšlenka mého mozku.